Část šestnáct: Dotek Puškaru 3/3

🪷INDIE

Umění se vymezit

Stále se nacházím v posvátném Puškaru. Místo má zvláštní sílu – nejen duchovní, ale i cestovatelskou. Cítím, že bych se sem chtěla vrátit, tentokrát na delší čas. Projít okolní kopce, pozorovat opice, navštívit další chrámy, nechat se obejmout zdejší přírodou. Zastavit se. Nasát atmosféru, která tu prostupuje každým dechem.

I během krátkého pobytu jsme pocítily, jak silně na nás toto místo působí. Po obřadu v chrámu, kde jsme prošly rituálem očisty rodové karmy, jsme se téměř okamžitě naladily na jeho ducha.

Jako by se něco uvnitř nás sladilo s tím, co je tu od pradávna přítomné. Ticho, klid, hloubka. A v tom všem vědomí, že to, co se tu odehrálo, má dosah – do našich životů, do našich rodin, do našeho nitra.

Vracíme se zpátky k našemu průvodci, ten nás zavede na skrytý záchod😯. Na první pohled to vypadá sešle, ale překvapí mě celkem “čisté” turecké wc.

Když si jdu opláchnout ruce, najednou v pomalovaném zrcadle vidím jakousi ženu s bindi na čele.. snědou, s tmavýma očima, šálou na hlavě a tím jejich bindi. Chvíli mi opravdu trvá, než pochopím, že ta žena jsem já!

Setkávám se pak uprostřed trhu s ostatními. Ženy z mé "trojky" mají záměr jít někam na nákupy, já ale najednou vím, že potřebuji něco zcela jiného. Někam zalézt a doprožít to! Sama, nebo s někým… kdo to je?

Nechci teď na nic čekat a ani podlehnout tlakům ostatních a potřebuji následovat sebe. Přesto jsem v tomto světě sama ztracená a v tom okamžiku proti mně stojí Silva. Děje se něco velmi zvláštního.

A to totiž to, že si čteme myšlenky! Nemluvíme na sebe, jen pohledem se domlouváme, co uděláme. To je ta naše chvíle. Neuvěřitelná souhra! Zamrkáme na sebe a hned víme o co jde a mizíme.

Vyměňujeme si naše sdílení z toho ještě čerstvého prožitku a obě vnímáme dohru. Jsem fascinována a mám pocit, jako bych potkala svoje vlastní zrcadlo. Zajímavé i po tom, co se odehrálo v tom pomalovaném zrcadle před chvílí.

Dál příliš nemluvíme, pokračuje ten rozhovor beze slov. Zase vnímám tu totální přítomnost tady. Potkávám na ulici zase Sodžiho, vlastně už potřetí, který nám před tím hrál na ten jeho zvláštní, dřevěný nástroj a pozdravím ho. Odezírám jeho laskavost a vyzařování. Po chvíli mi taky nabídne jeho CD a vyměňujeme si kontakt na WA.

Mezitím nám další indky z ulice začnou nabízet jejich šperky a to rovnou tak, že na nás obě začnou věšet náramky a řetízky. Nedá se tomu nějak vzdorovat. Jsme tak trochu obklíčené a nevíme si rady a naví jsme v tom našem stavu.

Nakonec si koupím teda to CD. Řetízek na nohu, který nám připevňují rovnou zubama (fakt) si už vezmu a tak teda i ten náramek se slonem na ruku, když ho má i Silvi přece, tak ten taky nutně potřebuji. Pomalu začíná vznikat seznam věcí, které máme prostě stejné.

Koukáme na sebe😯, zase nemluvíme, ani nemusíme! Všechno se to děje v jednom momentu a nám je jasné, že z toho potřebujeme uniknout. Poslední nákup vznikne, když narazíme na rudrakshu - takové ty léčivé kuličky ze stromu, které jsou vyhledávané pro svou léčivou moc a teď už bude za tím tečka👯.

Nicméně nás čeká ještě jedna zkouška, kterou nakonec taky projdeme, obstojíme šalamounsky a ještě teď se trochu se směju té naší souhře v této věci. Záměrně o ní nepíšu, to si nechám na osobní vyprávění jen někomu do ouška 🦜.

Jsme jak malé holky🍬. Mám moc ráda lidi, co v sobě "nezabili" svoje vnitřní dítě a umí si se životem hrát, povznést se nad to vše drama. S lehkostí vnímat jeho detaily a zároveň být dál citliví, opravdoví, hraví a vděční. To vše tam vnímám už teď u mé nové parťačky pro každou špatnost 🦉...

Je nám v tom zvláštním stavu hezky💚 a dál máme tu naši potřebu to nechat dojet někde v klidu. Jak si to tak přejeme a stojíme na rušné ulici, tak najednou vidím průchod do takového labyrintu, kde spatřím zeleň. Ááá to bude ono! Mrkám na Silvu a ladíme se na to. Pošle mě na wc, celkem čisté, hodnotím, tak jo, to by šlo 😄.

Nakonec se to povede - ráj na zemi pro nás je tady! Je to klidná restaurace s nádhernou vegetací, mám na ně i kontakt, kdybyste náhodou někdy taky putovali tímto kouzelným místem. Jméno:

Co následuje potom určitě zařazuji k jedněm nejbáječnějším srdečním zážitkům pobytu v Indii ačkoliv to bude možná vypadat jen obyčejně, tak rozhodně to takové není.

Otevírá se tu krásný světlý prostor se zahradou. Uvažujeme kde si sedneme. Vybíráme si pocitově nejhezčí místo na kterem se shodneme a usazujeme se. Odtud hezky vidíme. Já na dění před sebou - velká pec a pohled do kuchyně, obsluha. Silva pohled do zahrady.

Vydechnutí a úleva, to je to, co cítíme. Jako bychom se ukryly do lůna a vstřebáváme všechno, co se dělo. Prostředí je opravdu harmonické, je na co koukat.

Vítám, že mě neruší velká skupina, ne že by mi vadili, ale na usebrání to je to ono. Je čas na oslavu po obřadech a co takhle objednat si nějaký drink! Wau, Sex on the beach v Indii, tak jo. To tady fakt mají.

A Silva se veze na vlně oslav a též nerozpakuje a dává si Fruit of passion. Naše smysly se plní… A to je teprve začátek.

Rychle smažu výčitku alkoholu po tom duchovním opojení a uvolňujeme se tady. Jak já potřebuji cítit to bezpečí.. a tady mi tak krásně došlo.

Jsem ráda, že jsem potkala v Silvě s její duší taky požitkářku, která si umí vychutnat jak zážitky, tak gastronomii.

Objednáváme si minestrone - nejlepší, jakou jsem kdy jedla (jedla jsem ji někdy vůbec?) a pak další chody - takový obalovaný sýr panýr se to jmenuje.

Všechno má svůj čas a fakt si vychutnáváme, že nikde nespěcháme.

Zjišťujeme, že na obsluhu a pozornost tu máme celkem 7 mužů, což je příjemný bonus, který nám dělá fakt dobře -> od číšníka, kuchaře, dalšího číšníka, zametače, uklízeče a šéfa, nevím, co vše tady mají za funkce.

Nicméně jejich úslužnost, laskavost, pozornost jsou víc než milé, ale i v něčem nové i neobvyklé. Třeba kluk, co zametá za keříkem vždy vykoukne, usměje se, my to opětujeme, pak zase zaleze, pozametá a vyleze, zase se usměje a tato situace se opakuje hned několikrát.

Spatřujeme totální upřímnost, žádnou přetvářku. Je to takové uvědomění si, jak jsme učeni chovat se tak, abychom se neztrapnili, zakrývat svoje skutečné pocity a to i tyto v podstatě nám přirozené i ty hezké vůči druhým lidem. Není to škoda?V jednu chvíli, když si Silva odskočí na wc se na její místo posadí bílý pejsek. Taky je totálně happy a má umolousaný indický obleček.

Chvíli si pak dělám srandu, že změnila podobu. Ještě pak vysedáváme, dáme si kávičku a brownies a tak pozorujeme dění kolem.

Najednou se fotíme s celou obsluhou, smějeme se, vyměňujeme si kontakty a dokonce se přidávají i další lidé od vedlejšího stolu…čas nazrál a tak se loučíme a děkujeme.

Krásně jsme si tady odpočinuly, nabraly síly a tak nějaké nákupy už nás přece nemůžou vytrhnout. Co potřebujeme, to máme. Nic nepotřebujeme! Ale tak podívat se můžeme.

Nálada je skvělá a uvolněná a máme v úmyslu si tento výchozí stav ponechat a tak se staň! Jdeme zpátky do víru na tržnici. Už se to nezdá tak hrozivé. Povídáme si, potkáváme i nějaké další cizince, co vypadají, že už tady nějaký pátek žijí. Trochu si představuju sebe..Bereme to stylem - co mi cestou cvrnkne do nosu, až narazíme na obchůdek se šperky.

Indie je drahými kameny vyhlášená. Ty, které jsem tu zahlédla jsou opravdu překrásné. Silva už se vyzná, vybírá něco pro dceru a já koukám po oblíbeném ametystu. Nakonec se mi také poštěstí a získávám krásné ametystové náušnice ve stříbře a za moc příjemnou cenu.

Pak ještě zkusíme jeden obchod, který nás přitáhne svojí výlohou, ale zde nám nic z oblečení nesedí ani stylem, ani velikostí.

Za chvíli kráčíme dál ulici, až nás zastavuje vysoký Ind se širokým úsměvem a zve nás na masalu do svého obchůdku. Nejdříve zdvořile a s úsměvy odmítáme, ale i tak opakuje nabídku a garantuje, že si přece nic nemusíme koupit, ani příliš času tam strávit. Mrkneme se Silvií na sebe a po jeho konkrétním argumentu - jen 5 minut si nakonec rády sedneme na sedátka v obchůdku mezi oblečením a počkáme si, co na nás vybalí. Asi nám je jasné, že to 5 minut nebude. Nicméně zábava ano!

Hraje mu zde nějaká fajn indická hudba typu mantry, hned se mi to líbí. Pokračuji v módu nikam nespěchám a čas taky pomaličku plyne. Užívám si pocit, že mi nic neunikne a že je vše v pořádku a že se cítím fajn v této nové situaci. Voní zde vonné tyčinky. Z ulice slyšíme další zvuky z nějakého obřadu. Jsem tu ráda se Silvou.

A tak prodejce teda hned běží někam vedle domluvit ten čajík a potom si začne oblékat různá kimona a ženské šaty, až se začneme smát a hra začíná. Když máme už masalu v sobě (z toho malého kalíšku je to pro mě rychlá akce) zkoušíme jeden zajímavý model za druhým.

Má zde docela zajímavou zkušební kabinku (vypadá to jako taková menší cela bez oken, ale už jsem zvyklá z hotelu v Jodhpuru, když jsem spala ve zdech bez oken z plechovýma vratam), ale takové lehké morbidní představy se uplně nezbavím .

A tak se tam prostřídáváme já a Silva - naše vnitřní malé holky a krasavice zároveň.Hravost jede a občas mám pocit, že jsem potkala své lepší zrcadlo. Pak už trochu cítím únavu, venku se stmívá.. sedám si a už jen obdivuji Silvu v kouzelném opojením na její přehlídce pro nás v různorodých modelech

Mezitím dorazila další masala – chvíli si povídáme, odkud kdo jsme, o životě, o materiálech z čeho šaty jsou, o jeho práci. Říká, že to tvoří sám, tak fakt netuším, do jaké míry ano a kde už pak začíná takové to nalákávání zákazníka. Nechceme mu křivdit - fakt ne. A je nám v tom dobře. Obdivuju Silvu, za její řečnické schopnosti a chvílemi jen zírám. Třeba když tam začne "valit" francouzky!

Nějak jsem pochopila tento styl prodeje a líbil by se mi i u nás! Ne vnucovat, ale prostě Namasté..

Já jsem ty - ty jsi já. Tvoje spokojenost je mojí.Jde totiž o energii a ten společně strávený čas, sdílenou radost, sounáležitost... A tak konec zkrátim projednou - necháme tam strašně moc money (prachy), nevím kolik, ale tady máme pocit, že hodně, protože to jsou tísíce. Vyměníme si ty instragramy a přátelství navěky, čau.

A pak už chytneme tuk tuka domů a je to můj první tuk - tuk a je to vážně jako ve filmu a já v něm hraju!

pokračování příště... (pište o další díly, ať to tak netrvá hej💃).