Část patnáct: Opouštíme Jodhpur 2/2
🪷INDIE - Loučíme se s Jodhpurem
🌻Ráno se probudím ve svém novém pokoji.
Dám si studenou sprchu, jiná neteče, ale nevadí, už jsem si zvykla. Pak si sbalím těch pár věcí, převleču se do svého indického outfitu a vycházím na meditaci do druhého hotelu.
💁♂️Majitel se objevuje přesně v moment, kdy zavřu dveře od pokoje. Loučí se se mnou a zve mě na snídani, nebo ať se na ni potom ještě vrátím. Hm, určitě by byla výborná a měla bych i příjemnou obsluhu, ale už nemám čas a tak odpovídám s otazníkem…
😯Říká mi, že odteď je tam můj domov a že budu vždy vítána, když přijedu. Je to hezké to slyšet, ať už je to pravda, nebo ne🌸.
🦄Představuju si, jak se sem vrátím a v klidu zde pobudu ještě tak 2 měsíce 😀, více si odpočinu. Plán je však daný, dnes je přejezd do Puškaru a já ještě musím v druhém hotelu sbalit svoje ostatní věci a taky tam nic nezapomenout, což mi přijde čím dál těžší v mém indickém rozvolněném módu. Uvědomuji si zase svoji potřebu a touhu po zjednodušení všeho🐔.
🐱V druhém hotelu je ještě mrtvo, ale je tady bílá kočička! Zkouším se s ní přátelit, ale mám dojem, že stejně jako já nemá úplně tu potřebu se hned tak s někým cizím kamarádit, což jí schvaluji. Nicméně pak jde kolem Alča, já ji opatrně beru do náruče a Ali nás spolu vyfotí ♥.
💲Vzpomenu si na to, že mám ještě zaplatit svoji útratu zde, není však zatím komu. Rozhlížím se, kde by takový někdo mohl být, office zeje prázdnotou. Náhle spatřuji, jak vylézá ze “skříně” tady v přízemí manželka majitele. Je to další taková kóje s vraty do komnat pána hotelu.
Zdá se, že není plechová, jako ta naše v 1. patře 😀, ale o moc krásněji nevypadá.
Najednou se i majitel vynořuje, trochu si uhlazuje svůj pomačkaný vzhled a mně se nakonec daří i tuto záležitost dořešit.
🐌Za chvíli už se začínají hemžit naši lidé ve vínových barvách a směřují si to po schodišti nahoru do nejvyšších pater tohoto zvláštního hotelového labyrintu.
🙏Poslední ranní meditace na slunné terase střechy hotelu s vyhlídkou na monstrózní pevnost a její podhradí má opět působivý dojem. Vnímáme tuto jedinečnou hodinku v jemném pohybu a všemi smysly. Zapisuji do sebe vůni vzduchu, hřejivé teplo i jemné pohlazení od slunce🌞 plus tuto pro mne tak dalekou a cizokrajnou zemi. Užívám si tento přítomný okamžik tady a teď. Už navždy se s ním budu moct propojit.
🍎Následuje snídaně, kterou já nahrazuji proteinovou tyčinkou, kterou schroupu za pochodu a raději spěchám dobalit, vím moc dobře, jak mi toto jde ztěžka.
🤗Nejsem poslední, tak hurá! Spolu s několika dalšími ještě čekáme na otevřeném nádvoří hotelu na ostatní. Zapaluji vonnou tyčinku z Jaisalmeru a jen tak vše pozoruji… Je mi fajn. Všechno jsem hezky stihla, jsem sbalená… šikovná Zdeni, chválím se.
🪷Tyčinka voní omamně a když už skoro dohoří, vezmu její okraj a položím k fontánce, která je uprostřed. Jsou tam nějací bůžci, jak to tady je zvykem, Indové a nejspíš i Nepálci s úctou k nim pálí právě vonné tyčinky u takových oltáříků.. Je to milé.
👋Rozloučení s hotelem je najednou za námi a my zase šlapeme s úsměvem do kopce s malými batohy na bus do místa, odkud jsme před 2 dny s tmou doputovali. Ostatní zavazadla nám vezou z hotelu nahoru tuk-tuky.
🛵Cestou na nás troubí a mávají Indové z motorek a tuk-tuků, je to sranda. Jsme pro ně atrakcí - taková velká bílá skupina. Kdosi na mě volá “Hi, beautiful sexi girl” ..tak jo, hezký to slyšet, tak dík.. mávám taky a směju se😀...
🥰Hm, tak tady v Jodhpuru to byla teda slušná dávka podpory sebe-vědomí a ženské esence. Nakonec přece jenom nasedáme do našeho autobusu a loučíme se s tímto tak nádherným pouštním městem💙.
