Indie můj příběh - část třetí
🇮🇳INDIE
Můj příběh část třetí - cesta vlakem z Dillí do Jailsalmeru
👁️Po jedné noci v hotelu v Dillí vstáváme brzy už dle místního času (jsme posunutí o 4,5 h napřed) a tuším mám budík nastavený už někdy na 3. 45 nevím.. ale přijdu si jak v bojové akci.
Omezuji pití čaje a ranní svoje rituály, co mi doma běžně zaberou
2 h na rychlý průlet koupelnou, sbalení neseserů a uvolněním místa i mým dvěma souputnicím Zuzce a Mišce. Pak už jen zas vše narvat do plné polní a být v půl paté dole v hotelu na značce, kde už se srocuje zbytek našeho konvoje.
😮Vyrážíme v seskupení kupředu ulicí. Já velký bágl na zádech (20kg) a malý na prsou asi 7 kilo plus nějaká ta voda (bez ní se neobejdeš) a taštička s nezbytnými nesmysly ještě plandá po mém boku. Při tom všem držím balanc s kamerkou telefonu a zachytávám co jde. Protože to bude skvělej matroš, žejo.
Chvílemi to tady vypadá jako ve válce, takhle nějak si to představuju. Ze zdí domů trčí dráty, ulice jsou rozkopané, různě hromádky smetí a odpadků, někdy svršky oblečení, kdesi cosi. Ve vzduchu je smog, jakoby někdo pálil gumy, nebo nebezpečný odpad.
🧳Cesta je divoká, asi kilometr, nevím. V noci začali opravovat hlavní tah, tím je ulehčen průchod částečně, než se teda napojíme dál už na rušnější komunikaci. Pak tam vzniká dopravní uzlík, kdy jak už jsem dřív psala přednost má ten, kdo se prodere dříve. Naše 43 členná skupina se tak občas trochu roztrhne a já se snažím koncentrovat a neztratit.
🚌Pak už nás čeká busík o dost lepší jak včera a my s úlevou nalízáme a libujeme si v tomto novém luxusním povozu! V porovnání s tím včerejším je tento prostě 1A.
Cestou ještě tmou sledujeme slamy podél ulice, koukáme na to v čem ti chudí lidé dokážou žít. Na ulicích leží mimo lidí odpadky, exkrementy a semtam různé zjevy se tu nabízejí. Taky zahlédnu nějakou zajímavou budovu osvětlenou růžově, ale nestihnu identifikovat, co by to mohlo být, ale je to krása oproti tomu marastu.
🚂Po nějaké době asi tak třičtvrtě hodiny jsme na hlavním vlakovém nádraží v Dillí. Překotně vystupujem. Musím se koncentrovat nic nezapomenout.
Vypadá to tady taky dost undergroundově a tak tajně doufám, že to projdeme bez úhony. Lidé různě spící, polehávající pod plachetkou osoby.. a zase bída, utrpení, tady asi normál, jen z mého spektra takto vidím.
Chvíli trvá než zase seskupíme svoje věci, co máme s sebou. Kolik že toho máme? A co mají oni? No to je nepoměr. Kolik věcí vlastním? Uf. Potřebuju to?
👁️Pak musíme prolézt takovou jako kontrolou připomíná to lehce tu na letišti, jen bojovější podmínky. Je to dost nečekané a tak mě málem pás vcucne i s batohem, když ho tam odkládám ze zad. Stihnu se tomu zasmát i když mám na mále. Při tom rozruchu a skorotmě, srocení různého lidu si toho nikdo ani nevšimne. Tak asi dobrý, na trapasy tady není místo a třeba bych tím pásem i projela haha..Pak si to zase seberu, nahromadím a jdu dál se skupinou.
😮Zdeni, musíš se hlídat, ať se neztratíš. Starám se o svoji malou holčičku, která se tak pořád bojí a je ve střehu. No a dál už nějak tak vyčkáváme co bude dál ve skupině a sledujeme zde okolní dění. Je to pro mě úlet. Zajímavé bude, jak to vnímají ostatní, tak nějak vnitřně. Nahlížím do jejich hlav...
Po nějakém čase dojde náš průvodce Kamal a zavelí skupině k dalším pochodu už na naše nástupiště (hurá). Cestou na náš peron zase koukám po lidech, jaké jsem nikdy neviděla, vnímám celou tu atmosféru zahalenou do mlhy, nebo spíš smogu. Vzduch je těžký a mám dojem, že už jsem to někdy zažila jako dejavu a nejvíc mi to připomíná jakýsi očistec na zemi.
📸Další scenerie přímo u vlaku, který už na první pohled připomíná dobytčák jsou úchvatné. Slunce si začíná prodírat cestu do nového dne a žlutá barva se snaží prorazit přes ten smog. Do toho krákorají vrány. Je to prostě mystické, tak nějak chorobně krásné. Nevím, jak jinak to uchopit. Dál sleduji dění kolem a v sobě. Moje strašáky ve mně jedou. Vím, že dopředu si dělat scénáře nikam nevede a tak si raději maluju to dobrodružství v té lepší verzi.
👁️Do vlaku není vidět a moje představy o útrobách jsou taky různorodé. Nevím proč, ale napadá mě koncentrák (takové ty nákladní vlaky, jak je tam narvali), což je už morbidní hodně. Na mysl mi jdou i historky od blízkých, co tu už byli a vysdíleli mi jejich prožitky. A jasně, nikdy se to neopakuje. Vždy to bude jiné. Tak se uklidňuji dál...
U našeho vlaku je stánek s nějakýma pytlíkama čipsů, a kdoví čeho, nic lákavého. Ale mají vodu, tak si kupuju vodu,abych v tom vlaku neumřela žejo.. a spatřím Nescafé 2v1 v plechovce! To jako fakt? Ó jaká šance si dát ranní dobrou kávičku. Jdu do toho, později nelituju, bylo fakt mňam a s vanilkou. Asi po hodině, nevím přesně se začneme naloďovat.
🚂Vlak je pro mě na první pohled uvnitř takový vojenský, ale spíš pro menší vojáčky, než jsme my obři z Evropy. Nicméně obdivně koukám na ta "kupé" která nejsou jak u nás, ale propojeny a sdíleny..
Připadám si trochu jak na táboře, že někde budeme pokupě takto bivakovat. Jsem ve skvělé společnosti Zuzky, Mišky a Dity. A taky Alči. Alču ještě osobně neznám a jsem na ni zvědavá. Brzy se z ní vyklube veselá fajn holka s pořádnejma bagančatama. Usádlí se uplně nahoře a netrvá dlouho a už si ve své betličce pochrupuje. Nejdřív jí však udělám veselé foto, co slaví úspěch hlavně u ní v práci.
🚻No a pak jdem okouknout sociální zařízení - to od čeho fakt nic nečekáme, ale z mých cest už turecký záchody znám a tak to hodnotím, že dobrý. Plus umyvadlo v chodbě a u wécka je normálně taková jako konvička na opláchnutí.
Ještě než vlak vyjede jsou tu takoví jeho čističi, takže aspoň vidíme, že se opravdu vlak nějakým způsobem uklízí, než nabere nové masy. Vyfasujeme i prostěradlo a povlak na polštář. Čistotu každá ohodnotíme dle svého vědomí a pak už si chystáme pelíšky a udomácňujeme se.
➡️Vedle vlaku je taková strouha a v ní nějaká voda, tak nevím co to je, moc to nesmrdí, ale jsou tam taky různý odpadky.
Pak se vlak začne rozjíždět. Já jsem zvědavá uplně na všechno. Na lidi, jak se poskládali, na to co je za okny, jak pomalu se vlak rozjede a jasně zase sleduju scenérie. Vidím například sušení prádla ve velkém - ještě v podstatě jako součást nádraží.
🚂Když se vlak už rozjede tak hltám ty různé slamy. Ty jsou fakt na odpadcích, různé takové chatrče, nebo zříceniny.. V tom vidím ty lidi, jak se tam pohybují a tak nějak žijí. Žasnu. Kecám s Hankou, má super místo u okna dole, než ho později zabere nějaký Ind.
Pozn.VIDEO z těchto míst přidám sem,až bude na mém YouTube.
Když se po nějaké době nasytím těchto obrazů a řeknu si, že už asi není co vidět, vracím se zpátky k mé sebrance a z vesela koukám na Zuzi, která když zjistí, že je možné zapojit její super vzácnou prodlužku do zásuvky, tak si budeme moci dokonce uvařit teplou snídani!
😉Stává se z toho skvělá zábava, mám k tomu i tutoriál - budeme slavný, až to píchnu na Tik-tok, protože videa o vaření prostě frčí.
Celé je to sranda. Magická spirála ohřívá vodu asi třičtvrtě hodiny. Ale bavíme se skvěle. Mezitím Míša už polehává a Alča spí. Dita se hemží nahoře a my se smějeme.
Jakmile dojíme vzácný pokrm je čas ulehnout a alespoň zkusit zaspat. Venku je sice denní světlo, ale máme obrovský deficit a už jsme toho hodně přežili... přece jenom.
😴Spánek trvá u mě asi odhadem 2 hodiny a pak musím jít zkusit ten záchod. No nic zvláštního se tam nekoná a tak podlehnu pozorování krajiny v chodbě, kdy na obou stranách má vlak otevřeno a to dokořán. Hraju si s představou vypadnutí a totálního svého zániku a zároveň zas mám chuť něco z toho zvěčnit. Sem tam potkám někoho do party, chvilku mlčky pobydem a pak si jdu zas po svým. Mám ráda ten svůj klid a prožívání.
Celé toto dění tak nějak ve vlnách pokračuje. Už nemám na to prospat tento zážitek a chodím po vlaku a sbírám interakce s lidmi. Je tu i hodně Indů. Zatím je neznám a jsem zase zvědavá. Jací jsou?
👁️Po nějakém čase, když už vystřídám různé možnosti zevlingu po vlaku jdu na pozvání do druhého vagonu, kde je další část skupiny včetně našeho velkého šéfa, který zrovna hraje na kytaru a zpívá se, trochu poskakuje. Zde je už mnohem více Indů. Ale jsou happy, taky zvědaví a myslím, že si hudbu rádi poslechnou. A možná jsme pro ně taky trochu zajímaví.
😮Potom už mě zde nebaví stát a mizím zpátky. Můj činorodý duch hledá zas nové podněty, až se začne trochu nudit. U nás v kupé se dějí věci, někdo medituje a někdo drží bobříka mlčení. Já to bojkotuju, protože mám svoje akce tady.
Na konci druhého vagonu potkávám křehkou Jitku a tak tam spolu koukáme do té buše zatímco krajina postupně růžoví, jak se blíží západ slunce. Občas mám pocit z westernu, ale to byl divoký západ, tak nevím, toto je spíš divoký východ..
📸V jednu chvíli čupím na zemi a fotím bůhví co opět z otevřeného vlaku vědoma si nebezpečí, že bych třeba taky mohla vylítnout ven, když v tom z druhé strany projede megarychlostí jiný vlak, až se leknu. Zjišťuju, že jsem stále na místě a v tom se přikulí Alča, která právě porušila bobříka mlčení z úleku o mě. A tak se tomu zasmějeme přičemž Alča vytržena z úkolu, který nesplnila o 10 minut má svoji chvilku k dumání, jak s tím naložit. Ještěže mi to je jedno.
🚂Vlak zastavuje v různých stanicích a tak na každé zastávce do něj nalezou prodavači všeho možného i nemožného, pro mě teda spíš nemožného, ale zase zírám. Něco zase bylo vyfoceno, tak případně ještě doplním tuto nabídku, ať to stojí za to.
Dá se taky vylézt a něco si tam jako koupit ve stanici, jako masalu - čaj čaj, nebo prostě něco. Ale stejně to nikdo neriskuje. Já bych tam nezůstala a když jo, tak dlouho ne v kupě.
🌄Později, když už slunce zapadlo, tak noc má uplně jinou energii. Atmosféra ve vlaku trochu houstne. Je to vzrůšo a taky není. Vyber si. Křehká Jitka na jednom konci vagonu obklopená Indy a nepříjemnou klimou se s námi domlouvá na přesunu k nám. Máme tu ještě 2 fleky a myslíme si, že nebudou prodány. To si bláhově myslíme asi do půlnoci, kdy se k nám do našeho "kupé" najednou zničehonic objeví jakasi prapodivná skupina.
👁️Hle. Starší Indka v tom jejich hábitu a manžel, ten vypadá docela seriozně a usmívá se. A pak nějaký flaneláč s takovým zvláštním nebetyčným usměvěm za kterým nevím, co stojí. Jelikož čekám průser a už se to rýsuje, tak s nádechem mizím na druhý konec vozu, kde teda se taky dějí věci.
😀Jedna taková divná skupina jede džiberiš velmi podobný hindi a já ještě přece jen poznávám, že to je součást právě naší skupiny. Zapojuji se chvíli do té naší a jsem ráda, že jsem příslušníci tohoto gangu. O kus dál jede džiberiš origo tedy prostě ten jejich jazyk a to už se tam dohadují o fleky ve vlaku, zní to fakt stejně.
👁️Je třeba přiznat, že jsme se tam roztáhli a neměli právo na některá místa a tak se to pak nějak urovnává a pozice jsou změněny dle místenek. Když se vracím zpátky k nám, ségra je přestěhovaná o patro výše a jsem v údivu, ač vím, jak skálopevně si za tím místem stála a byla si jím jista. Nicméně paní jí lehla rovnou do postele a jednoduše je odsud vysunula po indicku. Ještě se tam skoro perou o věci a já cítím, jak se náš prostor, naše kupé zmenšuje.
‼️Ano, moje klaustrofobické založení se dere kupředu najednou víc a víc. Manžel od paní říká, že byly na Srí lance, je ke mě milý docela a tak to mě trochu uklidňuje. Pan flaneláč je v podezření, že je tipař, nezdá se nám a Ráďa od vedle říká, že už teda spát nebude a její základní instinkt je v pohotovosti. Taktéž můj. Nicméně v další zastávce ještě nastoupí nějaký zfetovaný vychrlý kluk ve žluté čepici a dlachní Míše nohy.
🥸Je čas najít Kamala, trochu se bojím, ale stejně i tak jsem v klidu. Stojím a sleduju to. Flaneláč se občas zatváří a pak se teda posune kamsi dál, čímž potvrzuje domněnku tipaře. Manželský pár zalízá pod deky po tom, co nám ještě hustě odšoupe nějaké to zavazadlo. Ale zase na popud paní, tak je prostě přímá a jde za svým. Však na to má právo. Za chvíli usnou. Snad i někdo chrápe, nevím. Je nás zde 6 plus 1 Zuzka v průchoďáku.
🤨Já zatím stojím ještě a nevím teda. Mám potřebu hlídat, dokud to nezhodnotím na "safe". Jo a ten feťák naštěstí zmizne. Ještěže tu máme toho našeho průvodce i když taky to pro něj není asi med.
Ještě jeden hezký element tu je a to Indka takový asi našeho věku sedí dole pod Zuzi taky v průchozí uličce. Ta je ok, usměvavá celý den. Ale pak se z ní vyvine telefonující zombie, které volá opravdu celou noc non-stop. Plus občas rozsvítí Zuzce nahoře halogenku - tak to připomíná výslech, nebo z nadsázkou osvícení. Co Zuzi?
😴Já nakonec teda zalezu do svého mini kutlochu. Nějak to svý dlouhý tělo naskládám do spacáku a prostřední palandy. Stísněný prostor je znát. Chvíli nechci už nic vidět a tak se otáčím na břicho a hlavu si zakrývám spacákem. Takový svůj svět si vykutám. Možná chvíli usnu. Ale hluk, otřesy vlaku, smrad - už vydýchaný vzduch, málo prostoru, už tolik hodin zde - uvažuju, kolik času to mohlo být ale vlastně den a noc.. prostě můj malej klaustrofobik začíná mít pocit válečného tažení.
😶🌫️Musím podotknout, že pán pode mnou se uvolňuje každých 5 minut a to doslova i se zvukovým doprovodem. Umírám.
Ostatní spí až na Zuzku, která je atakovaná telefonistkou, která opanuje vypínač k ostrému světlu přímo nad ní. Žasnu. Už chci konec. A ten se prý ještě neblíží. Hm, tak co budu dělat, nevím. Obdivuji zbytek vlaku, že spí.
🤐Pak se rozhoduji jít na stezku odvahy na záchod spícím vlakem, no snad mě někdo neukradne. Když vykonám potřebu, můj stav je hodně divný, tak jdu zpátky a vidím v prostoru mezi vagony manžele z našeho kupéčka, jak jsou aktivní a shromažďují svoje věci zde. Uf? že by vystoupili? No ano, jsou to miláčci, hned je to znát, když vypadnou.
😝Pak už je tam trochu víc dýchatelno, avšak moje amygdala je v provozu a už spát nehodlám. A pak ještě to dění trvá nějaký čas. Z vedlejšího kupé vystupují 2 Indové co taky svítili jak o život. Pohotově tam jdu zhasnout. Pak přistupuje další na místo nich a rovnou se vyvalí do jejich postele povlečení neřeší. Nicméně ho chvilí taky čekuju, co kdyby..
👱♀️No a stále až do konce netuším, že už je konec a představa prodloužení těchto muk mě taky už mučí, když v tom žačnu pomalu chápat, že se snad blíží naše cílovka a budeme v ní jen o půl hodiny později, než je vlakový řád, což tu není zvykem. Obyčejně prý tak 2 hodiny sekera.
🛤️Tak a je dokonáno. Příběh z vlaku tak pestrý co se nebude opakovat je napsán na věky věků...
A my se začneme hemžit a sbírat naše věci a vylízat z této plechové krabice, která nám byla oporou i vězením po nemalý čas. A tak taky zde zapomenu hned první věc a to je karimatka😲. Ale žiju!