Část sedmá: Jedeme do srdce pouště Tharr 2/2

🪷INDIE
Můj příběh část sedmá 2/2
Přesun do pouště

Je to akční a jsme fakt ve filmu - v tom našem! Chvíli vzpomínám na Bílou Masajku. Znáte ten film, jak jela za svým Masajem do jeho rodné vsi? Sice to bylo na jiném kontinentu, ale taky přece jela džípem😆. Pak nakonec spatříme naposledy hradby a najednou je jejich pohádkový obraz fuč.

🏜️Cestou do pouště Tharr zastavujeme na místě hrobek králů. Je zde hrozné vedro. Když se seskupíme, jdeme vpřed😀. Jdu rychle do stínu, mám nízký tlak a trochu se motám a přemýšlím, co mám udělat. Nutně potřebuji na čůrat a tak chvíli přemýšlím tak, abych to tady snad nějak nezneuctila.

Po chvilce váhání mizím na druhou stranu, než má skupina. Je to chvilka, pořídím u toho fotku psa, který moudře odpočívá ve stínu nějaké té hrobky a jdu zpátky. Pak si to jdu to jdu projít, spojím se s ostatními, ale nemám žádné větší ambice, šetřím se.

🤗Potkávám pod jedním z "přístřešků" Indku s náušnicemi v nose a taky nějakého muže, možná je to její manžel. Prohlížíme se vzájmně, já se usměju, oni taky. Také ke mě přichází další muž, který se mi snaží objasnit, že sbírá měnu dané země, odkud přicházím, aby rozšířil svoji sbírku.

Moc ráda bych mu vyhověla, ale nemám tady žádné české mince! A tak mu dávám rovnou stokorunu, protože mu chci udělat radost! Později se dozvídám, že ostatní ze skupiny si mysleli, že chce tu stokorunu od nich rozměnit 😆😆😆.

💠Vracíme se k džípům. Slunce pere neuvěřitelně. Starám se po celý čas, abych měla dostatek vody. Uvnitř mě je nový pocit, možná jisté bezmoci, nebo odkázanosti na druhé.

Promítám si nějaké svoje představy, jaké jsem si asi myslela, že to může být. Vím, že tu mám zázemí a bezpečí skupiny, průvodce atd. Ale stejně. Když si to odmyslím a dám si tam nějaké scénáře, tak už to tam jede a svým způsobem mě to i baví!

Jaké to tam asi v té ryzí poušti bude? Co mě čeká? Už teď se připravuji na to, že se mi to možná nebude ani líbit. Cesta není úplně krátká. Zajímavé jsou vesnice, jsou to takové spíše zdi bez střech, prašné cesty, vyprahlost, divím se, jak se v tom dá vůbec žít! kde berou vodu a co tady celou dobu dělají? Vypadá to opravdu stroze.

Potkáváme taky děti v uniformách, které jdou právě ze školy. Mávají. No a pak různé takové pouštní scenérie. Začíná zde to "nic", to prázdno, to suché a jen to, co přežije.

🥵Je nám dost horko. Mlčíme a koukáme se z korby auta. Vzpomenu si na čokoládu, kterou mi dali rodiče s sebou na cestu. Přišlo mi to milé. Studenstká pečeť to je. Mám na ni teď chuť. Ale bůhví kde a v jaké konzistenci se asi právě teď nachází. Sdílím to s holkama do ticha a závanu horkého vzduchu.

Asi jsem jim udělala chutě a mrzí mě, že se teď nemohu podělit. Najednou ale Dáša vytasí velkou krabici musli tyčinek a tak si každá vyfasujeme tu svoji a máme tak chvíli o zábavu postaráno. Když dokřoupáme, mám pocit nekonečna až konečně najednou zjišťujeme, že cíl užje před námi! Jupíí.🤗

🙌I když jsem trochu rozmrzelá, tak uvítání je super! Kluci z resortu bubnují a při vstupu do malé recepce pouštního resortu nám nasazují na krk jejich oslavné věnečky z afrikán.. Tyto kytky mi evokují hřbitov, nemůžu si pomoct. Tak si to tak nějak srovnávám, proč to tady mají snad jako národní zvyklost, co je to za jejich tradici.

V recepci je stín a taky docela chlad. Když se tu sejdem konečně všichni, už je rozhodnuto, kdo kde bude bydlet! Je to fakt rychlovka a my jsem vděční a šťastní. O chvíli později mám už bágly ve stanu a sosám venku pod přístřeškem se svojí partičkou chlazené indické pivko s ledňáčkem! 650 ml!

Ano, jsem v pouštním nebi mám dojem, že všechno pouštím💓. Toto je nejlepší začátek, co mohl být. Je tady totální klid. Žádný ruch města, podněty, výkřiky, hadříky, nic, prostě nic! Až na pár stromů a stanů...

🌄Se západem slunce téměř hned přichází prudká změna teploty. Ihned přicházím o svoji idylku a ... zase kašlu a víc a víc. Je mi nějak hůř a k tomu mě bolí na prsou. Vykašlávám žlutozelené hleny, takže je to jasný, jenom rýma to nebude.

Později se dozvídám, že je to nejspíš "viral fever" a že je dobrý si na to dát co nejdřív antibiotika. Mám je naštěstí od své doktorky s sebou a kdyby něco a tak je hned začnu zobat.

🌇Uvítací večerní program je venku. Usazují nás venku do půlkruhu u takového jakoby pódia, kde se pro nás chystá vystoupení pouštních cikánů, kterému dominuje krásně oděná tanečnice. Také uprostřed rozdělají pořádný oheň v plechovém kotli. Později se k jejich tanci přidávají i ženy z našeho kmene...

😢Já však už cítím velkou únavu po celém dni a taky mě pobolívá hlava. Je mi jasné, že už to není uplně sranda s tou mojí chorobou. Hledám pozitiva. Načasování je asi ok, protože jsme alespoň dorazili do zázemí.

Využívám možnost si objednat silný ginger tea, kterých tu za svého pobytu vypiju hodně - moc. Mají ho fakt pořádný a i teď, když o tom píšu, mám chuť se zvednout a jít si ho tady doma uvařit ze zásob. Poctivý, sladký a s citronem.

Krásnou noc! Usínám ve velké posteli v altánu jako pro perskou princeznu. Jsem nadopována první dávkou léků a s vírou se těším se na pokračování!💓