Část čtrnáct: Pevnost Mehrangarh 2/3

🪷INDIE - prohlídka pevnosti

🏯Pevnost Mehrangarh je obrovská. Mehrangarh je pevnost v Džódpuru. Je to jedna z největších pevností v Indii. Leží na zhruba 120 m vysokém kopci nad městem a je obehnána silnými zdmi. Uvnitř pevnosti je několik paláců se složitou výzdobou a rozlehlými nádvořími.

Mám obavu s hromadné prohlídky skrz předchozí zkušenosti. Ty jsou později víceméně naplněny. Moje představa by byla jít sem v menším počtu, zastavit se občas někde, posadit se, navnímat místo a pak třeba zas pokračovat. Při té rozloze to samozřejmě ani není možné.

💰Před vstupem nelze uhádat vstupné v rupiích - psáno je 400 a chtějí 600, to už jsme tak někde zažili. Prostě jejich styl. Těžko se s nimi hádat. Obdivuji ty, co do toho jdou z plných plic a anglicky jako třeba Lenka.

Nakonec máme všichni lupeny a vyrážíme. Fasujeme průvodce specialistu. Nějak zvlášť se mi nelíbí. Ale brzy se toho ujímá Silva a překládá.

🦻Neslyším vše a časem zjišťuji, že mě to ani nezajímá. Hlavně nemám tu kapacitu to vše pojmout. A smysly mi to řeknou líp. Pak spatřujeme pohled na modré domečky v Jodhpuru. Je to ochranná barva - někde jsem četla, že snad před komáry.

Je tu i nějaký muzikant, později potkáváme i veselé Indy s dítětem (divím se, jak s tím malým skoro hází), kteří zpívají a hrají. Holky se přidávají tancem, já v tu chvíli lituji svůj rychlo outfit, že nemám sukni. To jsem ale fakt nestíhala a navíc v plechové kóji se to těžko rozhoduje 😀.

🐾Procházíme zdobenými průčelími, a pak se objevuje takové nádvoří odkud už pak vcházíme do útrob pevnosti. První, co mě napadá si tu jenom sednout venku. Ale moje zvědavost zase vyhrává a jdu se podívat do útrob ze skupinou.

🐘Začíná to výstavou nosítek pro vládce, obrazy a další takové věci. Nějak mě to zvlášť neinteresuje, jsem v tom horku unavená a také ta včerejší dlouhá cesta dala zabrat, přiznávám.

Když už se zase kupí lidi, tak moje já už křičí a chci fakt odpočinek. Proletíme to i tak rychle vlastně. Na hradbách výše jsou krásné výhledy.

Nahoře už na nás čeká nějaký místní umělec se speciálním nástrojem, aby nám zahrál. Ráda se tu v chladu usadím na poštářek s ostatními, je to příjemné. Zahraje nám ale jenom jednu skladbu a pak konec. A pak zahájí prodej CD. Což mi přijde trochu rychlý byznys. Moje duše touží asi po delším zážitku a tato cizokrajná hudba je zajímavá...

🤨Potom pochopím, že je asi konec prohlídky. Průvodce je takový podmračený, nevím, co si myslet, jestli ho to baví, nebo spíš naše nekázeň ho zasahuje. Dál už se ženeme na nádvoříčko, ale jiné, než bylo to vstupní a tam si dáváme sraz. Je to tu krásné. Ale nějak pořád nestíhám to absorbovat. Pořád se něco děje, tam na záchod, ti už by šli, ti zas by nešli.

A tak sama chvílemi nevím, co bych. A tak se pak vleču s proudem, až se v příhodnou chvíli odpojuji a končím s Monikou a jdeme sólu cestu zpátky na hotel.

Cestou potkáme děti ve školních unformách a fotíme se na vyhlídce nad částí města, tedy nad schodištem, kterým se pak vracíme na hotel.

Trochu doufám, že trefíme 😀. Někdy se totiž fakt neorientuji bohužel. Pak jsme ale dobře nasměrovány a poznáváme cestu, kudy jsme sem přišly...