4.3. 2025 Čekání na vlak v Dillí

Po příjemném odpoledni v parku Lodhi Garden, kde jsme si trochu odpočinuli po dlouhých dvou letech z Evropy se přemísťujeme pronajatým busem až na hlavní vlakové nádraží.

Už vím, co je to za hardcore a tak tuším, jakým šokem to bude pro ostatní. Na vstupu je to zase tak rychlé a chaotické, procházíme nesmyslnou kontrolou, která nic nezkontroluje. Možná tak vlastní rychlost a postřeh.

Vše tu jde maximálně rychle. Jen v bílém dni se to nezdá tak strašidelné, jako mi to přišlo tehdy poprvé. Stihnu pobrat svoje věci a poprat se se svým nákladem a už pelášíme přes most. Natáčím nějaká videa, celé je to tu grazy a já jsem v tom filmu taky.

Poměrně brzy dojdeme na náš peron a zdá se, že vlak by mohl dojet na avizovaný čas s nějakým tím menším zpožděním. To ještě netušíme, že čekáním tu strávíme skoro 3 hodiny.

Je to divočina pozorovat různé vlaky z nichž některé vypadají opravdu spíše jak dobytčí vozy, zamřížované, přeplněné.. je to zajímavé. Jsou na to zvyklí, je to normální. Nevím, jak daleko třeba jedou, ale vyvolává to ve mně různé otázky.

Mezitím se u nás na peronu děje i nějaká šou, Indové se fotí s naší skupinou. Sem tam přijede vlak a jen tak přibrzdí a sledujeme cestující, kteří běží, aby ještě stihli nastoupit. To tu je asi taky standard. My si tam hledáme svoje.

Máme tady takový speciální amplion, který v jednom kuse řve indické šílenosti a střídá to s hlášením příjezdů vlaků. Je to na ohluchnutí, beru to jako trénink trpělivosti. Občas se tomu i smějeme, dočasně se to asi dá přežít, ale za nějaký čas se skupina přestěhuje o kus dál do většího klidu.

Já sama si v sobě zpracovávám nějaké osobní pocity. Zároveň ale vnímám Silvu, která mi je tu nejblíž a sem tam si to zpestříme například ozdobením toho amplionu věnci z afrikán 🤤což vyžaduje složitější operaci ve spolupráci s místními.

To je majitel stánku a nějací jeho kámoši. Půjčíme si od něj podstavec, aby Silva dokončila celou operaci. Je to komedie a to mě baví. Taky si oblíbí ten sloup, na kterém ten amplion stojí, ale toto asi nikdo nepochopí♥.

Každá cesta vlakem je jedinečná, třeba ta minulý rok zůstává pro mě nezapomenutelná 😃. A jak se spí ve vlaku? Lůžka jsou poměřně krátká (Indové jsou malí), záleží, jakou vylosujete, nejlepší je místo dole.

Já vystřídala už asi všechny, ale to nejlepší je přes uličku u protějšího okna, kde jsou jen 2 lůžka, jedno dole, druhé nahoře a tam jsem ještě nebyla. Tak snad příště. Nahoře si tam člověk pohodlně i sedne.

Nicméně tady já ležím v kupé pro 6 úplně nahoře, nohy mi trčí trochu do uličky, lůžko je celkem úzké, ale zas tak tlustá nejsem, tak se vejdu. Není to propadlé tentokrát (hledám na všem pozitiva) a hlavu jsem si vypodložila.

Pode mnou jsou další 2 lidi a naproti mě přes uličku 3. Je to mikroprostor. Tantokrát nikdo nic ani nevaří. Venku se totiž brzy setmí a brzy se půjde spát.

Když jsme sem vlezli, tak mi bylo, jakoby mě někdo zavřel do krabičky od sirek. Chvíli jsem to rozdýchávála včetně toho s kým jsem v kupé 😑. Člověk něco řeší i po momentech, kdy si myslí, že nic neřeší.

Haha. Je zajímavé to v sobě pozorovat. Úzkost, která se objeví, práci s dechem, jak to zvládnout, jak to přijmout, co udělat. Kam se uteče to vyplašené vnitřní dítě. Ano, tady v Indii na cestě se o sobě leccos dozvíte.

Cesta na wc ve vlaku je taky speciální. Nicméně nahlížím na vše znova novýma očima a objevně. Takže když procházím chodbou, kde spí lidé i v takových skříních a pod nimi se vyskytuje další hromádka lidí.. je to zajímavý pohled.

Wc je je prostě turecké, nášlapné z plechu, u toho hrnek, kterým se to poleje po vykonání potřeby, člověk se drží takových úchytek, když by to vlakem házelo no a vždy byla voda na oplach, což je to hlavní. Plus ubrousky v ledvince to jistí.