12.3. 2025 Plavba po řece Ganga a večerní rituál Aarti 3/3

Je to tak živé, najednou jsem tady. V tomto jiném, neuchopitelném světě.

Dorazili jsme sem po téměř nulovém odpočinku z hotelu spletitými uličkami a než se nalodíme, než vyplujeme, čučím na to vše a hlavou mi jedou myšlenky posledních událostí od příjezdu vlakem.

Za dnešek mám za sebou trénink psychické odolnosti. Tahat se s dvacetikilovou krosnou na zádech a osmi kilovým batohem na prsou spletitými uličkami (několik km) k hotelu mezi posledními byla fakt výzva a cením sama sebe, že jsem to dala a vlastně se skoro ani nena-rala. Hm.

V tom našem ženském procesí není moc kde žádat o pomoc. Realista ve mně sice supí, ale omlouvá malé slabé Indy, kteří jsou ochotni pomoct tak maximálně táhnout kufr na kolečkách. A nebo mě nevidí?

Tyto pocity bezmoci si musím zpracovat. Zjisťuji tak zase něco o sobě.

Řeším to tak, že prostě jen sleduji ten pocit a uznávám to všechno, co cítím. Únavu, na-sranost, že to není fér, že všichni s kufrem jsou rychlejší než já, že když zastaví a já je sotva doběhnu, tak se zase vydají kupředu a já se ani nenadechnu a zase lapám po dechu za nima... No a oni narozdíl ode mě načerpají trochu energie.

Štve mě to, že k tomu nepřistupují jako já. Já bych přece pomohla, počkala. Je to silné. Jsem v tom sama a cítím nespravedlnost. Uvědomuji si, že chci, aby byli jako já. Je mi jasné, že to tak nejde. Je to lekce, která mi ukazuje, co bych si v sobě měla řešit. Přiznávám si k tomu taky to, že není nutné všechno vydržet a protrpět . No ale ten chlapák ze mě nikdy už nebude.

Rekapituluji dál. Byly v tom sledu událostí pak ještě další věci ...jako třeba hned po tom, co jsme se doplazili k hotelu.

Náš hotelový pokoj jsme vyfasovaly brzy, ale je to vždy loterie.

Nikdy nevíš, co to bude. Po tom, co jsme v mini pokoji, který nám přiklepli zjistily, že nejsme na pokoji samy, zažívaly jsme minuty lehké klaustrofobie i hrůzy.

Švába jsem viděla prvně v životě no a identifikace přes lens byla jasná zpráva, že musíme jednat. Vyřešily jsme to díky mé zkušenosti z cestovního ruchu obratně a za to mě Silvi poděkovala a vzdala obdiv.

Ještě než jsme vyrazily na věčerní panoramu, nastěhovali nás do většího pokoje, kde bylo mnohem víc prostoru a taky to tam vypadalo o něco lépe. Zda jsou tam další členové jsme raději ve velkém nepátraly.

Nekažme si iluze 🫥

Rozhoduji se, že radost z toho, že jsem najednou zde mi nic nepokazí. Za chvíli už se loď rozjede a já zapomenu vše a sledujeme z lodi všechny ty gháty a že jich je! Připadám si trochu jako ve snu, nicméně je to skutečnost a moje mysl to vyhodnocuje jako takovou vlastně běžnou projížďku lodí jen s obrazy, které vidím prvně v životě.

Váranásí je obrovské. Má asi 1,2 milionu obyvatel.

To, kde se nacházíme je východní část města. Vzhledem ke ghátům je to tradičně rituálně i turisticky vyhledávaná oblast.

Já se nejvíc těším na to spalování, na sílu těchto rituálů. Nemůžu si pomoc, jak silně mě to téma táhne. Netuším, že už tak brzy spatřím obraz zkázy a jakéhosi pekla už tento večer...

Cestou sem jsme měli tolik různých vjemů, obrazů, podivností a rituálů, že mozek bude ještě dlouho zpracovávat. Za mě ta atmosféra tím, že je tu tolik těch lodí zavání businessem a je mi jasné, že už to asi není uplně ta původní podoba toho tradičního, co tu mohlo být před několika lety.

Čistota Gangy v těchto místech mě překvapila na první dojem.

Později, když pozoruji další místa u řeky, tak vnímám, že záleží i na tom, z jakého ghátu se ke Ganze člověk vydá. To, co se povídá, že tu plavou kusy mrtvol je jednoduše v tuto chvíli překonáno. Informace, jak to teda opravdu je ve mně však vyvolává stále zvědavost i vzrušení, všudypřítomnost těch různých rituálů i smrti je fascinující.

Za několik dní se dozvídáme zcela podrobně ve výkladu o pohřebních rituálech, jak to funguje.

Velmi mě to téma zajímalo v podstatě už od dětství, kdy jsem o tom něco četla. Tehdejší moje představy byly všelijaké. Nejvíc silné asi bylo to, že když zemřel muž, tak prostě ženu k němu naložili na hranici, zapálili ... a čau..no to není moc vtipné.. ještěže už ty doby pominuly.

Z té dětské představy si vybavuji taky to, že vlastně ....

nechat se spálit s tím mužem (rituál sati)

byla pro mě tehdy něco jako forma lásky až za hrob. Asi jsem tu smrt tehdy brala zcela z jiného hlediska, jinak si to neumím představit. Ale už tehdy jsem věřila v to, že se zde znovu narodíme, tak pak by taková láska dávala i smysl.

Ovšem, když zajdu v této úvaze dál, tak jak se potom vlastně zase poznáme?

Výběr mezi tím zemřít zaživa a odejít na druhý břeh se svým mužem, nebo žít v zatracení a zavržení nejspíš byl dost tragický. Ale někdy do toho byly ty ženy vyloženě natlačeny a musely zemřít.

V dnešní době to ženy, co přišly o manžela mají taky vlastně dost nefér.

Ve Váranásí žijí vdovy, které po smrti manžela přišly o rodinné zázemí a společenské postavení a často jsou odkázané na velmi skromný život, sociální podporu, či pomoc charitativních organizací. Přesto mnohé z nich právě v duchovním prostředí Váranásí vytvořily vlastní komunitu a způsob života, v němž jim víra, modlitba a přijetí osudu pomáhají překonávat samotu a těžké životní podmínky.

Hodně vzpomínám na film Masaam, drama z roku 2015. Je o osudech 4 lidí na břehu řeky Gangy v posvátném Váranásí, kteří bojují s předsudky, tradicemi a přísným kastovním systémem.

Ten film mě před lety velmi zasáhl a dnes tu jsem na místě, kde se to vše odehrálo...

*👉Mladík Deepak se zamiluje do dívky z jiné kasty, což naráží na společenské překážky. *👉Studentka Devi se vyrovnává s velkým pocitem viny po tragické události. *👉Otec Devi čelí ztrátě morálních zásad a policejní korupci. *👉Dítě Jhonta touží po nalezení opravdové rodiny. Ještě teď mě z toho mrazí a celé mě to dojímá.

Je některý z příběhů mého minulého života podobný?