12.3. 2025 Ranní prozření cestou do Váránasí 1/3

Tak a je to tady. Noc jsme přečkaly. Prem, druhý pomocník a průvodce, jinak moc milý, jemný kluk (So cute)..mi spal v noci ve vlaku v mých nohách a chránil nás tělem před asi deseti páry tmavých očí, které nás pozorovaly, jakoby viděly něco, co ještě neviděly ..

Tentokrát se lístky na vlak kupovaly na poslední chvíli a tak jsme rozptýlení po celém vlaku. To tu ještě nebylo. Nicméně na první zkušenost loni s indickým vlakem ráda vzpomenu, to když jsme jeli dlouhou cestu až do Jaisalméru. To jsem však byli pohromadě ve dvou vagonech a hojném počtu.

Do stejné řeky nevstoupíš, stejně tak do stejného vlaku ne.

Tentokrát je to zas jinak. Dobrodružné to bude vždy. A většinou jsem s někým jiným/novým dle abecedy. Tak to dle příjmení vychází s Lídou.

Po nástupu do vlaku mi Lída říká - tak tady dnes neusnu a nahodí svůj obličej u kterého vím, že to je vážné. Já, zvyklá být nad věcí v každé situaci uchopuji podobnou vnitřní paniku tak, že navrhuji, že jí budu číst. Sama se tomu divím, ale jdu opravdu do toho. Indové svoji zvědavost netají. Posedají si jako na bidýlko naproti nám přes uličku a... civí.

Hezounek z fotky níže vedle Lidu na mě kouká non-stop. Vypadá přitom celkemt šíleně. Občas šeptne něco sousedovi a jen zíraj. Kdybych byla zvíře v ZOO, tak asi časem zešílím. Snažím se trochu odhadnout, co jim asi jede v hlavě, ale neumím si to představit.

Mezitím se objeví Prem, což mi připomene nějakou tu pohádku o zázračném princi. Připojí se k nám se svým vnitřním klidem a tak se nám značně uleví. Sedá si na moji stranu. Knihu o jogínovi odkládám. Pozorovatelé z ostatních paland se stáhnou. Já se schoulím do klubíčka a ... usnu.

Ráno, jakoby se vše obrátilo. Úsměvy, zvědavost, potkání světů.

Za světla vše vypadá líp. Tito kluci normálně přisedají, povídáme si a stáváme se kámoši. Vyměňujeme si instagramy. Je veselo. Ten vlevo se jmenuje Ajush a mu kolem 25 let. Mladší Aryan má snad 16 let. Jedou do Váránasí na holy festival. Brzy volá bráchovi koho potkal přes webkameru a ukazuje mu nás. Seznamujeme se. Je tak neskrývaně nadšený. Tady ty emoce si užívám, u našich mužů je moc nevidím. A mladší generace by se asi jen tak s nějakýma ženskýma ve věku mámy nebavila.

Když už dojdou slova, jdu si na vyčistit zuby a udělat nějakou tu hygienu v rámci možností. A taky mizím na průzkum do dalších vagonů. Mezitím mu k jeho mnoha dotazům, které vypadají jako pohovor na manželku oznamuji svoje věkové údaje, přičemž neskrývaně zklamáním málem odpadne. To jsem asi měla mlčet..

Lidu, která je tady se mnou v kupé mi to pak vypráví do detailu a smějeme se.

Když omrknu další kupéčka, stavím se taky na ranního panáka i za svým dvojčetem.Uděláme si foto a pak mizím zase zpátky.

Už se totiž blížíme k cíli, tak ať zvládnu včas a komplet výsadek.

No a pak se najednou celkem rychle pakujem. Budeme totiž už brzo v cíli. Nechci nic zapomenout. Budeme se muset s našimi milými společníky rozloučit.

A na nádraží už nás čeká uvítací delegace. Zdá se to pohoda. Ještě ale nevím, co bude následovat. A to je hoňka ven z nádraží a pak rychlý přesun k tuk-tukům.

Pak jde všechno rychle a čeká nás bláznivá cesta ulicemi Váranásí a jak jinak, než tuk-tukem. Je to bláznivé, řidiči se toho vůbec nebojí a musí na to šlápnout, jelikož je husto a chtějí s držet se skupinou.. což se ne stále daří. Je to bláznivá jízda, sem tam trochu vyjekneme, nebo se držíme. I tak cvaknu nějakou fotku...

#indie #indickyvlak #travel #journey